Člověk je tvor společenský, i když v určitých obdobích mívá potřebu kratší či delší dobu trávit o samotě. Dá se říci, že každý z nás občas prostě potřebuje být sám se sebou, aniž by to na nás zanechávalo nějaké neblahé následky, vyvolalo smutek či dokonce depresi. Jak často vyhledáváme samotu, to záleží také hodně na tom, zda jsme extroventi nebointroventi, tedy na naší povaze.
Uzavřený člověk jistě bude chtít být sám častěji než člověk, který potřebuje neustálou odezvu od jiných lidí. Na druhé straně je zase hodně lidí, kteří jsou třeba neradi sami doma a i při jakékoliv aktivitě se cítí jistější, podnikají-li jí ještě s někým dalším.
V podstatě tedy vždy záleží na našich pocitech a na tom, jak právě nyní samotu vnímáme.
BÝT SÁM
I když je potřeba samoty u každého trochu jiná, mít klid jen sám se sebou potřebuje občas úplně každý. Zvláště v určitých životních změnách, kdy si chceme utřídit myšlenky, ujasnit si, co jen pro nás je důležité, bez ohledu na názory a přesvědčování druhých. V tichu své vlastní samoty nás také často překvapí ty nejlepší nápady, řešení nejlepší pro nás i nové souvislosti a získání zdravého odstupu od své životní situace. Když samotu pociťujeme jako přínos, netřeba se jí bát. Naopak je třeba i naše děti naučit prožívat ji nikoliv jako nějaké ohrožení, ale jako pozitivní zkušenost.
BÝT OSAMĚLÝ
Zatímco být sám může být povznášející, cítit se osamocen nabývá významu hlubšího, ale v tom negativním smyslu. Osamocení má smysl něčeho, co si nikdo z nás nepřeje, protože to přináší hluboký smutek. Nejde o žádné radostné setkání se sebou, ale pocit, že jsme od ostatních izolováni, že nemáme nikoho blízkého, kdo nás má rád. Rovná se to spíše emočnímu stresu a ten má jak známo špatný vliv na naše zdraví. Pocitem osamělosti nic nezískáváme, ubíjí nás a tím získává zcela opačný význam než námi dobrovolně zvolená samota.